Anička a vesmírné splachovadlo
Ezo povídka z hodně starého šuplíku. Pro všechny vědomě i nevědomě vědomé bytosti, které při své (ne)usilovné práci na sobě neztratily nadhled a smysl pro humor 🙂
Žily byly tři vědomé sestry. Ty první dvě Ariela a Koriela byly vědomé vědomě a ta třetí Anička se k tomu nehlásila, protože jí tyto věci připadaly slušně řečeno mimo realitu. Dokonce ani nejevila zájem o jméno duše, které ji sestry tak moc chtěly načíst. Tak zůstala jen Aničkou. Nicméně své sestry měla ráda i přes všechen ten “ezo opruz” kolem, jak tomu v duchu nevybíravě říkala. Sestry s ní měly soucit a trpělivost. Říkaly si, že se jednou taky probudí, a do té doby se o to budou snažit, co to půjde. Je to přeci jen součást poslání jejich duše zharmonizovat všechny ovečky v rodině.
Díky tomu, že sestry Ariela a Koriela často meditovaly, nevadilo jim tolik, že Anička žije jako na houpačce. Tu se směje na celé kolo, tu z ničeho nic pláče, tu se seznamuje, tu zase rozchází, tu tříská talíři a pak se tváří, že je zase v pohodě… Pobízení k meditaci, vedlo většinou k těm talířům. Tak toho sestry prozatím nechaly a rozhodly se zintenzivnit práci na sobě.
Kyvadlo se u nich nezastavilo. Regrese střídaly konstelace. Dům byl napěchovaný krystaly a hvězdné kódy se stahovaly ve velkém. Vesmírní průvodci si u nich podávali dveře. Místo zpráv o počasí se tu sledovala Schumannova rezonance (“Jaktože na to ještě není appka, která by posílala upozornění na ty silné frekvence… A co ty blackouty?”) Sestry občas nachanellovaly nějakou dobrou radu, která zněla vždy stejně: “Dejte si voraz a nedělejte NIC.” To se pak obvykle snažily napojit do svých Akášických záznamů, aby pátraly po tom, kde všude ve vesmíru mají kořeny. Společně také snily o svých dvojplamenech, které údajně přebývají v jejich momentálně nedostupné části multidimenzionální reality.
Aničce z toho v té době nebylo nějak dobře. Připisovala to svému intenzivnímu materialistickému životu, který ji sestry často vyčítaly, a který ji ale docela bavil. Jenže co ta tíha světa, která se na ni odevšad valí? Rozhodla se, že je čas na nějakou změnu.
Jednoho významného energetického dne, kdy se Ariela a Koriela připravovaly k dalšímu kvantovému skoku směrem do 5D a výše, si k nim Anička přišla pro radu. Sestry zářily radostí. Jejich práce přinesla ovoce. Pozvaly ji ke společné meditaci. Anička okamžitě zalitovala, ale rozhodla se, že to pro jednou přežije a příště se sestrám v akci vyhne obloukem. Bála se těchto věcí. Byla vnímavá a vlastně nechtěla zažívat to, co sestry. Připadlo ji k ničemu sjíždět se na minulých životech a starých emocích, když svých aktuálních měla až nad hlavu. Byla si jistá, že o tom nepotřebuje vědět nic.
Ariela a Koriela započaly meditaci. Anička s revoltou v srdci zavřela oči: “Co tady dělám?”. Za chvíli se ale nechala unést meditační hudbou v Solfeggio frekvenci. Myšlenky se rozplynuly a její vzdor se proměnil v surfování na vlnách příjemné relaxace. Anička byla rozená požitkářka a s potěšením zjistila, že si umí užívat i meditaci. Neposlouchala, co sestry s tiše dramatickou intonací s ozvěnou střídavě odříkávají, plynula na vlnách hudby do vlastního hlubokého vesmíru a bylo ji dobře.
Pak se něco stalo. Uviděla nějakou bytost, která promluvila. Vylekala se, protože jí to připomělo jeden marihuanový zážitek ze střední školy, který se nevyvinul úplně nejlíp. Zvědavost ji však nedovolila vystoupit z hladiny theta a poslechla si, co ta nehmotná postava říká. “Každá tu máte jeden dar, o který jste si žádaly.”
Ariele dala velký krystal, o kterém ji řekla, že ji přenese do jakéhokoliv bodu v minulosti, o který si požádá. Koriele předala křišťálovou kouli, ve které může vidět různé scénáře budoucnosti. A Aničce podala provázek s držátkem na konci, který vypadal jako splachovadlo. Anička ho vzala do ruky a koukla nahoru kam provázek vede, ale neviděla konce. Podívala se tázavě na bytost, která se tvářila bezduše. Anička byla v rozpacích a přihlížející sestry také nechápaly. Až se Anička odvážila zeptat “Co to je, a co s tím mám dělat”? Bytost suše odpověděla: “ To je vesmírné splachovadlo s nekonečnou nádrží a máš s tím splachovat”.
Anička pocítila nedostatek pokory a do hlavy se jí vkradly rozrušené myšlenky říkající něco o Danajském daru. Bytost se pobaveně usmála a zmizela. Sestry ukončily meditaci a se zvědavostí se podívaly do svých rukou. Nebylo tam samozřejmě nic. Ale zjistily, že setkání s bytostí sdílely spolu. Aničce se dost ulevilo, že žádné splachovadlo nad ní opravdu nevisí. Ariela a Koriela zase cítily zklamání. Ale pak se shodly na tom, že jsou to dary virtuální stejně jako celá tato realita, a že je můžou hned používat. Ariela si tedy představila svůj krystal pro práci s minulostí a Koriela naleštila svoji neviditelnou křišťálovou kouli, a těšila se na výpravu do budoucnosti. Sestry se soucitně podívaly na Aničku a radily jí, že má přemýšlet nad tím, k čemu to splachovadlo může být dobré.
Anička měla chuť praštit nějakým talířem. Co tohle je? K čemu mám já splachovadlo a ony další nanicovaté hračky a ještě neviditelné? A co to celé sakra bylo? Projel jí vztek, že se na to nevykašlala včas. A taky postupně vnímala narůstající depresi obou sester – jedné, která byla zoufalá z nově odhalené minulosti, a druhé, která se hroutila z pohledu do budoucnosti. Já se z nich snad už po… pomyslela si. A v tom to přišlo. AHA moment jako záblesk osvícení. Anička si nad sebou představila darované splachovadlo. Sáhla po něm a spláchla. Pozorovala silný proud plazmatické energie, jak smývá všechny strasti jejího světa, svůj vztek z nepochopení a nevědění, smutek a taky úzkost a strach ze života, který byl z velké většiny sester, a který léta přisuzovala svým vlastním příběhům…Ještě, že je ta nádrž nekonečná, pomyslela si. Kolem ní se nezměnilo vůbec nic, ale uvnitř proběhla jakási očista. Už ji nic z toho, co vnímala kolem nerozrušovalo. Pocítila úlevu a lehkost, kterou si pamatovala z dětství. V duchu poděkovala za tento dar a uvědomila si, že od teď může splachovat kdekoliv a kdykoliv. Svět to sice nezmění, ale nebude muset nadále prožívat všechny ty cizí příběhy.
Sestry se mezitím shodly na tom, že jejich nové dary nefungují dobře, nebo že ještě nepřišel čas je používat. Občas pozvaly Aničku ke společné meditaci, ale ona vždy s díky odmítla. S vesmírným splachovadlem se cítila spokojeně tak, jak je. A v duchu splachovala nevyslovené soudy sester, které se jí už netýkaly.
V tu chvíli si shodou synchronicit vzpomněla na citát svého oblíbeného Charlese Bukowského a nachanellovala své první moudro: “Svět už dávno nepatří těm, co se neposerou. Svět patří těm, kteří ví, co udělat, když se to stane” 😉
Marie Botíková
