Blog
Jak si je vzít zpátky? Prvním krokem je uvědomit si, že upřímné vyjádření toho, jak to máš, je akt sebelásky – té nejčistší laskavosti k sobě. Vyžaduje to osobní odvahu a vnitřní sílu. A přitom je to přesně to, co se většina z nás od dětství odnaučila dělat. Abychom byli zadobře se všemi. Aby nás měli rádi. Abychom nemuseli...
Každý máme někdy před sebou dveře, kterými váháme projít, i když za námi je vězení, které dřív bylo fajn místem k životu. Ty dveře vedou z místa, které je nám už malé, kde se krčíme a přizpůsobujeme. Do nového prostoru, kde jsme pravdiví, a kde je mnoho neznámého, a kde cítíme, že budeme moct znovu roztáhnout křídla. Postavit se za sebe a vykročit svou cestou...
Toto je moje oblíbená fotka z Malediv, která vypráví všední příběh.Na první pohled šedá voda. Nudná hladina, kterou mineš bez povšimnutí. Je zataženo, tyrkysové barvy jako by tu nikdy nebyly. Ale co když se podíváš očima té, která právě sundala šnorchl a odpočívá na lehátku? Uvidíš tu stejnou šeď a zároveň úžasně barevný, živý a dobrodružný svět korálového útesu pod...
Když vše pustíš. Naladíš klid uvnitř sebe. Ztišíš mysl, aby tě přestala soudit a srovnávat. Znáš ten pocit bezpečného domova v sobě? Kdy nemusíš nikam patřit, protože jsi vším i ničím zároveň?
Ladění s křišťálovými ladičkami není technika. Je to návrat do vnitřního ticha, kde můžeš znovu slyšet svůj přirozený tón. Kde můžeš znovu objevit, co pro tebe z hloubi duše znamená “být sama sebou”. Možná to znáš. Snažíš se, hledáš, posouváš… a přesto je v tobě něco napjatého. Nejasnost, zmatek, zvláštní tíha ve vzduchu. I když se snažíš dělat správné věci, život tě...
Dlouhá ezo povídka z hodně starého šuplíku. Pro všechny vědomě i nevědomě vědomé bytosti, které při své (ne)usilovné práci na sobě neztratily nadhled a smysl pro humor :-)
Marie Botikova